Bydlení v Rishikeshi

Poslední část naší letošní velké indické cesty nás zavedla opět do Rishikeshe jež jsme si oblíbili už z minulého roku. Zjistili jsme, že od poslední návštěvy tu nové domy rostou jak houby po dešti, zhoustla doprava a přibylo turistů. Z Rishikeshe se tedy stává velké město.

Tentokrát jsme třítýdenní pobyt vedli vesměs v relaxačním duchu, ale pár okamžiků bylo víc než vyhrocených. Myslím tím hlavně naši eskapádu s raftěním po Ganze, kdy nám šlo téměř o život (Téměř určitě - neboť každoročně prý při raftění na Ganze v divoké vodě několik lidí zahyne..). Tady v Čechách jsme jako vodáci zvyklí na vodu na řece spíše s dlouhými úseky tzv. oleje, a navíc nám v turistické kanceláři indický personál tvrdil, že trasa 16 km je pro začátečníky. Před naloděním do raftu jsme absolvovali asi pětiminutovou instruktáž s tím, co dělat, když se raft převrhne apod. Kapitánovi říkám: "Převrhne? To si děláš srandu, že?".
Ujistil mě, že ne, ale stejně jsem mu nevěřila. Nevěřila jsem až do okamžiku, kdy jsme záhy vjeli do tak silných peřejí, že jsem myslela, že budu zvracet a strachy jsem se třásla. Říkala jsem si - to jsme holt měli to nejhorší na začátku, ale mýlila jsem se. Následovaly další obrovské snad třímetrové vlny, horská dráha by byla oproti tomu atrakce pro malé děti. V jeden okamžik jsme opravdu byli s raftem kolmo k vodě a málem se převrátili. Indka přede mnou neměla dostatečně zpevněné nohy v lodi a přepadla na jinou účastnici. Moje rozhořčení a děs byly tak velké, že jsem to nevydržela a kapitána seřvala, jak tohle může být úsek pro začátečníky? Pak to ještě schytal pracovník v turistické kanceláři, vytkla jsem jim naprostou neprofesionalitu a zmínila obrovské nebezpečí. Byl z toho chudák celý špatný, až mi raději celý výlet na raftu dal zadarmo :-)

Jinak náš pobyt v Rishikeshi probíhal celkem poklidně, David si mimo jiné krásně zatančil bollywood dance, jeho nadání můžete posoudit v přiloženém videu. Jednou jsme také vyrazili na výlet ke Kunjapuri templu, zasněžené vrcholky Himalájí bohužel opět nebyly vidět, ale sestup dolů přes vodopády byl úchvatný.

Cestu do Indie jsme při zpáteční cestě zakončili neplánovaným dvoudenním pobytem v Dubaji, jistě na fotkách poznáte, kde končí Indie a začíná umělý svět luxusu...

Děkujeme, že jsme mohli opět vyrazit na cestu, která nám přináší nové poznání lidí a kultur, ale hlavně nás samých, našeho nitra. Současně jsme vděční za odpočinek, načerpání nových sil, uvědomění si opravdových životních hodnot a také jakým směrem chceme, aby se ubíral náš život.

>> Fotečky ke zkouknutí zde <<

Znovu v Auroville

Zdravíme všechny čtenáře.

Po více jak měsíci pobytu v Auroville posíláme pár veselých historek a zajímavostí z tohoto spirituálního místa nedaleko města Pondicherry.

Vystřídali jsme celkem tři ubytování, ale po každém zabydlení se nám z žádného z nich nechtělo stěhovat se jinam. Objem suvenýrů a krémíčků se značně rozšířil, a tak jakýkoli přesun, znamenal vžít se do rolí stěhovacích agentů, kteří mají k dispozici pouze skůtr. Pro lepší představu jsme to natočili.

Digitální nomádství v indickém autobusu

Náš denní rytmus byl dost často podobný. Ráno vstávání mezi 6 a 7 kdy vychází slunce a je ještě příjemná teplota na cvičení. Pak ranní protahovačky neboli jóga na všechny způsoby, které známe a jsou nám ještě příjemné. Nepředstavujte si žádné složité asány, mám tak zkrácené šlachy, že kdyby mě někdo viděl cvičit, myslel by si, že mám snad epileptický záchvat v pozici lyžujícího skřítka.
Po snídani se většinou něco učíme nebo uklízíme, pereme, vaříme, no že se na to taky nevy...me. Ale když nás to vlastně baví. Jídlo je tu sice tak levné, že se skoro nevyplatí si vařit, jenže to bychom pak ztratili možnost tvořit a v tvoření je radost ze života, no ne?
Stále mám ve všední dny pracovní pohotovost, a tak makám odkud se dá. Když je třeba tak i z indického autobusu, to už opakovat vážně nebudu.

Měli jsme velké štěstí a splnila se nám naše přání. Markétka si zajezdila na koni a mně se poštěstilo potkat Nikhila, který zde vedl Jógu smíchu, a tak jsme se každý něco přiučili navzájem a ještě se u toho božsky nasmáli. Vyzkoušel jsem si vedení Jógy smíchu v angličtině, ale zjišťuji, že mám ještě velké rezervy. Naštěstí mám s sebou tu nejlepší učitelku ve vesmíru.

Za ten měsíc v Auroville jsme zažili spoustu legrace i ponaučení. Chodili jsme meditovat do obřího Matrimandiru, koupali se v moři, ochutnali všelijaké mořské potvůrky a pravé indické kuřecí Tandoori. Kromě všech radostí a starostí, které s sebou život přináší, nám přinesl i hluboké poznání, a to jak moc jsme všichni propojení. Pro běžné oko je to na neviditelné úrovni, ale když se zaměříme hluboko dovnitř sebe, zjistíme, že je tam něco co ... to se prostě nedá popsat, to se musí prožít.

S přáním velkého soucitu a pochopení pro všechny bytosti,
David a Markéta

PS: teď už jsme o téměř 3 tisíce km dále. Jsme na severu Indie v podhůří Himalájské vrchoviny poblíž města jógy Rishikeshe. Za 3 týdny přineseme další reportáž z místa činu a těšíme se na shledání se všemi v české zemi.

Děkujeme, omlouváme se, prosím odpusťte nám, milujeme vás.

>> Fotečky ke zkouknutí zde <<

Tiruvannamalai - město boha Šivy

Posíláme pozdrav z naší další oblíbené oblasti, a tou je okolí posvátné hory Arunachala, která je považována za vtělení boha Šivy.

Arunachala

Jeden z "výletů" po indicku jsme absolvovali na úplněk posledního ledna, kdy jsme se rozhodli jako většina ostatních podniknout pouť právě kolem této magické hory. Snídani jsme si dali tradičně na ulici a mohli tak ochutnat další smažené indické speciality. Tzv. vnější cesta kolem hory vede po silnici a právě vzhledem k proudícím davům, které se za cesty vydatně občerstvují a tuně odpadků, které vyprodukují, daroval Ramanashrám velkoryse k silnici popelnice, a to možná každých 50 metrů. Je to opravdu rarita vidět v Indii popelnice a navíc tolik najednou! Bohužel to ale asi Indům nikdo nevysvětlil, k čemu taková věc jako popelnice slouží, a tak se nestačíme divit, když je odpadky nastláno dokonce i v těsné blízkosti popelnic. Že jsou navíc zcela prázdné, jsem si mohla na vlastní kůži vyzkoušet - což můžete vidět v jednom z našich videí.

Spurthi s námi

V Singing Heart Ashrámu jsme zažili nezapomenutelné setkání, které nás s Davidem stále hřeje u srdce a se slzou v oku vzpomínáme. S Indkou Spurthi jsme si rozuměli tak, jako bychom ji znali od dětství nebo snad z minulých životů, jako by v tom byla nějaká osudovost, že to nemohla být náhoda, že jsme se potkali. Navzdory kulturním rozdílům a naprosto odlišnému způsobu života, který každý z nás žije, jsme si uvědomili, že pokud jsou lidé otevření a pozitivní, mohou být přáteli. Spurthi nám vyprávěla o svém pohnutém osudu, kdy stejně jako plno ostatních indických žen si musela vzít za manžela muže, kterého vůbec neznala, a kterého jí "dohodili" rodiče. Dokonce je tento "byznys" v Indii rozjetý ve velkém, kdy je možné na internetu podobně jako na online seznamce najít vhodného manžela. Spurthi nebyla v manželství spokojená, ale měla to štěstí, že se mohla rozvést, i když to nebylo jednoduché. Přejeme Spurthi vše nejlepší, aby se jí dobře dařilo!

Kromě toho, že ve 33ti stupňovém počasí naboso šplháme na horu Arunachalu a čas od času jí v rámci 14ti kilometrové procházky obejdeme, taky se občas rádi posilníme místní specialitou - rýže na tisíc způsobů s rýží a luštěninou, a to z banánového listu přímo na zemi ze země. Pokud by někomu nevadily lechtivé procházky mravenců po hlavě, roztomilé ještěrky přisáté na stěnách místnosti a absolutně vegetariánská strava, dá se tu na noc ubytovat přibližně za 300 Kč pro dva s plnou penzí a k tomu máte místo pejska před domkem kravičku a po meditaci můžete pozorovat pasoucí se ovečky až do západu slunce.

>> Fotečky ke zkouknutí zde <<

Je LIBO MahaBALIpuram?

Selfie z Rikši - David a Markéta (inkognito)

Zdravíme všechny čtenáře a nebo jen sjížděče videí.

Kdo to ještě neví, vrátili jsme se zpět do naší milované země plné chutí, vůni a barev, do Indie.
Letos jsme naší cestu pojali méně cestovatelsky a více pracovně. Zaměřujeme se víc na to, co nás baví a naplňuje.

Kdo to ještě neví, baví nás se smát čemukoli a kdykoli (tzv. Jóga smíchu) a krom toho máme ještě rádi takovou tu protahovací jógu, baví nás jíst, meditovat, milovat a spát. Samozřejmě se neobejdeme bez nějakého toho tvoření, a tak jsme si vzali notebooky, Markétka překládá a já vzdáleně administruji databáze a řeším požadavky z práce v Praze. Je to takové lehké digitální nomádství. Plníme si opět sny, protože kdo ví, co bude zítra...

Malý kamínek k přizvednutí

Jako první jsme se hned z letiště přesunuli do Mahabalipuram, turistické oblasti 50 km jižně od velkoměsta Chennai, odkud vám posíláme pár foteček a videí. Opět si postupně zvykáme na to, že vodou z kohoutku si nemůžeme ani vypláchnout pusu, že na každém rohu někdo nastavuje ruku pro almužnu a že první třída ve vlaku vypadá jak hororová scéna z reklamy na bakteriální infekci.

Společná u móře

Mnohem lépe si ale zvykáme na to, že se dá vyjít ven jen tak v krátkém tričku, napít se kdekoli čerstvé kokosové šťávy a nebo se na kohokoli jen pousmát a jeho úsměv je upřímně opětován. Indové jsou prostě takoví tmavší šmoulové, kteří vědí, že tímto životem to nekončí.
No a na závěr přidáváme pár videí a fotek, abychom vám alespoň trochu toho teplíčka a ducHovní atmosféry nasdíleli.

David Zahradník & Markéta Kušičková

>> Fotečky k nakou(s)knutí TADY <<