Vůbec jsem neměl v plánu jet znovu do Indie. Už vůbec ne s partou podivínů, co dokáží celý den nejíst, pak si dají dva banány a jsou spokojení. Taky jsem neplánoval jet se seniory a ani s týpkem, co procestoval půl světa s kšiltovkou a suverénním a lehkým přístupem k životu.Dneska se tomu směju, ale před půl rokem jsem dobrovolně odešel do lesa společně s dalšími lidmi, co hledali svou životní vizi. Několik týdnů sexuální abstinence, mnišské jídlo o rýži a zelenině, ž
ádné zprávy, telka a jiné povyražení, a to všechno jsem zakončil 3 dny pobytu v lese o samotě bez jídla a pití. Říkáte si možná, takové sebeobětování a odříkání jen kvůli nějaké zprávě, nějaké vizi? Na co, vždyť máme televizi :-D Čekal jsem něco obrovského, nějaký převrat v pracovní kariéře, nějaký supr nápad pro nové směřování Jógy smíchu, že budu posel dobrých zpráv. Nic takového mi nepřišlo, jen jsem ze svých 56 kg zhubnul dalších pět kilo, a tak už teď nakupuji oblečení jen v dětském oddělení.😂
Objevilo se spousta pro mě neuchopitelných symbolů a znamení, ze kterých jsem měl v hlavě pěkný zmatek. Před odchodem z lesa se mi však promítlo v hlavě velmi krátké "kino". Něco, co jsem dokázal uchopit do myšlenek a zformulovat z toho první krok vize: "pojedu znovu do Indie a budu tam provádět důchodce".Cože? Proč zrovna důchodce? A proč zrovna do Indie, když už jsem tam 3 krát byl? Nejsou snad na světě další krásná místa, co stojí za návštěvu?
Nejsou, vím, že to nejkrásnější místo je vždycky uvnitř mě a nezáleží tedy tolik na tom, kde se tam venku rozhodnu rozdávat kus sebe. Chopil jsem se vize a začal jí zhmotňovat. Po několika měsících vznikl web indienazimu.cz a zanedlouho už byla kompletní sestava lidiček, co měli zájem odcestovat na zimu do Indie. Včetně seniorky Marty, o kterou se tu všichni staráme a Marušky, která za námi přiletí už brzy.
No a aby to nebylo až tak jednoduché, odletěla s námi i rodinka s 13ti letým klukem. Neuvěřitelné se stalo skutečností a my už jsme 3 týdny v jižní Indii. V práci jsem letos dostal "výjezdní doložku" pouze pod podmínkou, že budu pracovat alespoň 4 dny v týdnu, což je na indické poměry opravdu hodně. Ve chvílích kdy nepracuju se tedy věnuju Martě a průvodcování po památkách, překladům z lámané indické angličtiny do češtiny, řešením průjmíků, kašlíků, pálivých jídel, naslouchání, pozorování, sebereflexe a dechovým cvikům. Ze všeho nejvíc mě baví, jak je všechno pořád jinak než podle plánu a samozřejmě kopec smíchu, který si díky těmto situacím užíváme. Vesmír mě v tom naštěstí nenechal samotného, a tak se mi pořád dostává nějaké podpory. Největším je Tomáš, který je už dost zkušený cestovatel a navíc se taky věnuje Józe smíchu. Uvolňující záchvaty smíchu pramenící z ničeho nebo jen lehkého nádechu humoru jsou tak denním chlebem. Říkáme tomu tady FLOW. Když se odprostíme od myšlenek, strachů a nějakých velkých plánů, začnou se dít věci přesně jak mají a volně plynou s naprostou lehkostí. Doslova zázraky. Největším darem jsou tak pro mě opět zkušenosti a neuvěřitelná lehkost bytí ve FLOW.
První týden jsme prožili v Mahabalipuram. Sežrali jsme spoustu krevet a všelijakých mořských potvůrek. Navštívili jsme festival hudby, na kterém jsme byli skoro sami. Poznali jsme místní památky a aklimatizovali se na posun času, teploty kolem 30ti a neustálé sluníčko. Říkáte si ráj na zemi? Kdepak, záleží vždy na úhlu pohledu. Ony takové střevní potíže můžou zastihnout každého a tak mladý Jiřík vyzkoušel sílu indických bakteríí na vlastní střeva. Po pár dnech už zase běhal po pláži a natáčel svůj film, což ho neuvěřitelně baví. Já si zakusil kašlíček, a tak jsem si místo pestrých indických omáček a sladkého ovoce dopřával spíše půst pro vyléčení. Tomáš si pro změnu přivezl z ČR nějakou angínu. Ta mu však dlouho nevydržela a jeho původně pozitivní přístup se náhle proměnil v ještě pozitivnější a bez nemocí.
Po týdnu jsme se na chvilku přesunuli k městečku Pondicherry a nasávali francouzkou atmošku v indické podobě. Indové v této oblasti taky vehementně nasávali, ale něco trochu jiného, a tak jsme byli rádi za přesun do duchovně čistější oblasti do vnitrozemí k posvátné hoře Arunáčale. Noční procházka o úplňku neboli Pradakshina - pouť kolem hory nás všechny vystřelila někam, kde vlastně ani nevím, jak to nazvat. PRDEL to je to správné slovo. Když ho vyslovíme nahlas, většina lidí si toho ani nevšimne. Pouze ti, jež tuto šifru znají, a tak se čas od času otočí i nějaký Čech a my zase víme, odkud pocházíme.