Přeletěli jsme z jihu na sever Indie, kde jsou teploty už o něco nižší, ale pořád to připomíná letní sezónu jakou ji známe z ČR. Ubytovali jsme se na jednu noc v Dillí, kam brzy ráno přiletěla Markéty maminka Maruška, jež se k nám připojila na týdenní putování.
Měli jsme s sebou dost suvenýrů a méně potřebných věcí, které jsme se rozhodli nenápadně uschovat v uzavřeném prostoru pod postelí na pokoji 205, kam jsme se za týden měli vrátit. Pokoj jsme si zarezervovali a vydali se vstříc dalším zážitkům. První den jsme se přesunuli autobusem do Agry k turisty vyhledávanému Taj Mahalu. Cesta samotná byla dost náročná jak už to v Indii bývá, ale za odměnu na nás čekalo příjemné ubytování u jedné rodinky v domácnosti, kde jsme pro sebe měli prostorný pokoj a ze střechy výhled na Taj Mahal. Další den jsme trochu odpočívali a nakupovali suvenýry a jak už to tak bývá, čirou náhodou jsme objevili velmi barevně pestrý podnik s názvem "Bob Marley café". Ceny přijatelné a majitel nás překvapil svojí slovní zásobou českých slov. Objednali jsme si večeři a k tomu na ochutnávku jedno bháng lassí, které sice na jídelním lístku nebylo, ale pan domácí nám ho moc doporučoval. Možná jsme vypadali až moc vážně, nicméně nějakou chvilku po večeři jsme měli co dělat abychom se smíchy nepotrhali. Znáte ten pocit, kdy vám sebemenší maličkost přijde jako fór století nebo že si nepamatujete ani kde je záchod, kde jste ještě před hodinou čůrali? Pokud ne, tak si taky občas dejte nějakou tu "srandu z pytlíku". Další den ráno jsme si přivstali na prohlídku toho unikátu, za kterým se sjíždějí lidé z celého světa. Taj Mahal vypadá opravdu pohádkově, ze všech stran stejný a trochu připomíná spíš nějaký krásný obraz. Možná ještě působilo to lassí, jen už to nebyla taková sranda. Fronta na půl hodiny, prohlídka jako na letišti a všude davy lidí. Dovnitř nedovolí vzít téměř nic kromě foťáku a přenosné atomové bomby, a tak jsme to museli celé zvládnout bez snídaně.
K večeru už nasedáme do nočního vláčku směr Varánasí. Máme hezké palandy a milé spolucestující. Neumějí ani slovo anglicky, tak se s nimi bavíme česky a je to velká sranda.
Město na nás dýchlo svou pohřební atmosférou hned po příjezdu. Zkoušíme brzkou ranní a večerní plavbu na pramici po řece Ganze a prozkoumáváme uličky a zákoutí nejstaršího města v Indii. Zakoušíme i bezprostřední blízkost hranic, na kterých jsou denně upalovány desítky nebožtíků. Fascinující pohled na hořící těla a koupající se Indy v řece, ve které plavou zbytky ostatků a občas i něco více, nás ohromují. Cítíme magičnost a paralelu s tzv. "druhým břehem" všemi smysly.
Vracíme se letadlem do Dillí, kde se od nás Maruška odpojuje a letí zpátky do Čech. My jsme se těšili na své schované zavazadlo z pokoje 205, ale jak už to tak v Indii bývá, nic není jak si člověk naplánuje a tak dostáváme jiný pokoj. Klepáme na dveře našeho původního pokoje a po delší odmlce nám otevírá rozespalý Evropan s dredy až ke kolenům. Trochu vyděšení mu vysvětlujeme celou situaci a on nám sděluje, že na té posteli momentálně spí jeho přítelkyně, kterou rozhodně nechce budit. Nařizujeme si budík na brzkou ranní hodinu, kdy opouštějí pokoj kvůli odletu a tašku i se všemi věcmi nacházíme v pořádku.
Tolik vše z našeho výletu do Dillí, Agry a Varánasí.
Zdravíme všechny blízké i vzdálené dušičky z města jógy Rišikéše, hned na úpatí Himalájí a těšíme už za týden na shledanou v Česku.
David a Markétka
Fotky i videjka zde:
Měli jsme s sebou dost suvenýrů a méně potřebných věcí, které jsme se rozhodli nenápadně uschovat v uzavřeném prostoru pod postelí na pokoji 205, kam jsme se za týden měli vrátit. Pokoj jsme si zarezervovali a vydali se vstříc dalším zážitkům. První den jsme se přesunuli autobusem do Agry k turisty vyhledávanému Taj Mahalu. Cesta samotná byla dost náročná jak už to v Indii bývá, ale za odměnu na nás čekalo příjemné ubytování u jedné rodinky v domácnosti, kde jsme pro sebe měli prostorný pokoj a ze střechy výhled na Taj Mahal. Další den jsme trochu odpočívali a nakupovali suvenýry a jak už to tak bývá, čirou náhodou jsme objevili velmi barevně pestrý podnik s názvem "Bob Marley café". Ceny přijatelné a majitel nás překvapil svojí slovní zásobou českých slov. Objednali jsme si večeři a k tomu na ochutnávku jedno bháng lassí, které sice na jídelním lístku nebylo, ale pan domácí nám ho moc doporučoval. Možná jsme vypadali až moc vážně, nicméně nějakou chvilku po večeři jsme měli co dělat abychom se smíchy nepotrhali. Znáte ten pocit, kdy vám sebemenší maličkost přijde jako fór století nebo že si nepamatujete ani kde je záchod, kde jste ještě před hodinou čůrali? Pokud ne, tak si taky občas dejte nějakou tu "srandu z pytlíku". Další den ráno jsme si přivstali na prohlídku toho unikátu, za kterým se sjíždějí lidé z celého světa. Taj Mahal vypadá opravdu pohádkově, ze všech stran stejný a trochu připomíná spíš nějaký krásný obraz. Možná ještě působilo to lassí, jen už to nebyla taková sranda. Fronta na půl hodiny, prohlídka jako na letišti a všude davy lidí. Dovnitř nedovolí vzít téměř nic kromě foťáku a přenosné atomové bomby, a tak jsme to museli celé zvládnout bez snídaně.
 |
| Noční vláček z Agry do Varánasí |
Město na nás dýchlo svou pohřební atmosférou hned po příjezdu. Zkoušíme brzkou ranní a večerní plavbu na pramici po řece Ganze a prozkoumáváme uličky a zákoutí nejstaršího města v Indii. Zakoušíme i bezprostřední blízkost hranic, na kterých jsou denně upalovány desítky nebožtíků. Fascinující pohled na hořící těla a koupající se Indy v řece, ve které plavou zbytky ostatků a občas i něco více, nás ohromují. Cítíme magičnost a paralelu s tzv. "druhým břehem" všemi smysly.
 |
| Nebožtík na ghátu u hranice a jeho rodina |
Vracíme se letadlem do Dillí, kde se od nás Maruška odpojuje a letí zpátky do Čech. My jsme se těšili na své schované zavazadlo z pokoje 205, ale jak už to tak v Indii bývá, nic není jak si člověk naplánuje a tak dostáváme jiný pokoj. Klepáme na dveře našeho původního pokoje a po delší odmlce nám otevírá rozespalý Evropan s dredy až ke kolenům. Trochu vyděšení mu vysvětlujeme celou situaci a on nám sděluje, že na té posteli momentálně spí jeho přítelkyně, kterou rozhodně nechce budit. Nařizujeme si budík na brzkou ranní hodinu, kdy opouštějí pokoj kvůli odletu a tašku i se všemi věcmi nacházíme v pořádku.
Tolik vše z našeho výletu do Dillí, Agry a Varánasí.
Zdravíme všechny blízké i vzdálené dušičky z města jógy Rišikéše, hned na úpatí Himalájí a těšíme už za týden na shledanou v Česku.
David a Markétka
Fotky i videjka zde:
