Po další etapě vás opět všechny srdečně zdravíme z Indie, tentokrát přímo od úpatí hory Arunachaly z ašrámu kde meditoval a žil Šri Ramana Mahariši.
Den před úplňkem a celou noc to tady v Tiruvannamalai vypadalo zhruba pro představu jakoby se třetina Pražáků rozhodla vyjet na výlet do Liberce a obejít celý Ještěd po směru hodinových ručiček a k tomu ještě naboso.
Místní vykonávají tuto pouť kolem hory Arunáčaly (giripradakšinu) každý úplněk, a to kvůli mnoha zázrakům, které se tu prý dějí. Cesta vede téměř po rovině, většinou mimo město a je dlouhá 14 km. Vyzkoušel jsem si to na vlastní bosonohy a po chvilce zjistil hned první zázrak, silnice a chodníky jsou po slunečném dni a teplotách lehce přes 30 stupňů rozpálené jako ďábel. Během několika hodin další zázrak, proud lidí se rozrostl do skutečné lidské řeky. Naivně jsem očekával, že kvůli uzavřené dopravě neuslyším všude znějící klaksony a zvuky motorů. V druhé polovině pouti jsem se přesvědčil o opaku. Pravý Ind projede v takovém davu nejen s kolem, ale i s motorkou a občas i s malou dodávkou. Zvuk klaksonu přitom nechává nepřetržitě zapnutý a dokonce zvládá za jízdy i psát smsky. Prostě jeden zázrak za druhým.
Před nedávnem jsme si s několika přáteli z Čech chtěli připomenout blahodárné účinky společného smíchu a tak jsme si udělali takovou malou slezinu. Přidala se k nám i jedna Japonka a tak se z toho stal multikulturní zážitek v podobě meditace smíchu, kdy jsme se váleli po zemi jako malí děti a nemohli zastavit příval radosti a smíchu. Japonka z toho byla tak mimo, že si pak přichechtávala ještě další dny. Další meditace už taková sranda nebyla.
Přesunuli jsme se totiž do Ramana ašrámu, v jehož okolí je několik jeskyň, kde desítky let meditoval známý Šri Ramana Mahariši. Vyzkoušel jsem si taky na pár dní bobříka mlčení, což bych podle Markéty měl praktikovat častěji. Nechápu co tím myslí. Zvláštní pozornost jsme tu věnovali jídlu, jehož servírování probíhá v hale pro přibližně 200 lidí. Sedí se v řadách na zemi a jídlo se tu podává z kýblů rovnou na připravený banánový list. Lžíce už by byl velký luxus, a tak se všichni ládují typicky po indicku, pravou rukou. Mlaskání, krkání a jiné zvuky jsou tu taky povoleny, kromě mobilních telefonů. Asi se jako
Evropani máme ještě co učit. Komu by text nestačil, posíláme zase pár foteček a videjí k přiblížení této indické absurdnosti a krásy.
Děkujeme všem za odezvy a příště se můžete těšit na historky ze spirituálního místa zvaného Auroville, kde žije pohromadě více než 50 národností z celého světa.
Fotečky a videa:
Den před úplňkem a celou noc to tady v Tiruvannamalai vypadalo zhruba pro představu jakoby se třetina Pražáků rozhodla vyjet na výlet do Liberce a obejít celý Ještěd po směru hodinových ručiček a k tomu ještě naboso.
Evropani máme ještě co učit. Komu by text nestačil, posíláme zase pár foteček a videjí k přiblížení této indické absurdnosti a krásy.
Děkujeme všem za odezvy a příště se můžete těšit na historky ze spirituálního místa zvaného Auroville, kde žije pohromadě více než 50 národností z celého světa.
Fotečky a videa:
https://drive.google.com/open?id=0B4hDpmwBPAt8b1ZkamItT3dCZ1k
David a Markéta
Žádné komentáře:
Okomentovat