Auroville - experiment nové doby

Po delší odmlce posíláme pár řádků ze spirituálního města Auroville.

Na začátek si dovolíme trochou historie a faktů o tomto experimentu, který vznikl v roce 1968. V centru města se nachází tzv. Matrimandir, což je obrovská koule s meditační místností uvnitř. Na první pohled to zvenku vypadá něco jako radar.

Matrimandir

Jeho návštěva je jedinečným zážitkem. Uvnitř je ohromný prostor, který na nás působil jako z filmů o UFO. V meditační místnosti je uprostřed umístěna velká křišťálová koule, kde příjemná atmosféra pomáhá rychle utišit myšlenky a obrátit se do sebe.

Auroville je vlastně jedna velká komunita, kde žije v souladu 2500 lidí více než 50ti národností. Lidé se sem přestěhovali, aby mohli rozvíjet myšlenku duchovního rozvoje, a nemysleli jen na své konzumní potřeby. Polopoušť, která zde bývala, obyvatelé v průběhu let přeměnili na pulzující prales s nyní již vzrostlými stromy. Lidé, kteří tu bydlí, mají zájem o to, aby nejen Auroville, ale i celý svět byl lepším místem pro život.

První týden pobytu v Auroville jsme strávili v Sharnga Guest House, kde se nachází obrovské pralesní stromy v symbióze s luxusním ubytováním nízkých hliněných domků. Davida zastihla nemoc projevující velmi silnou potřebou. Potřebou doslova splynout se záchodovou mísou. A tak jsme začali podávat lék, který funguje naprosto všude - Coca colu. Druhý týden jsme se přesunuli do jiného ubytování, kde je v areálu mimo jiné i škola pro děti s novými metodami výuky umístěná v ekologicky postavených netradičních domcích, které jsou částečně pod zemí.

Jeden den jsme si k večeru udělali výlet do blízkého městečka Pondicherry, které v 17. století bývalo francouzskou kolonií. Ve městě je stále k vidění koloniální architektura a je tam i po tak dlouhé době cítit vliv Francouzů. Část cesty do města jsme absolvovali autobusem plným Indů čumilů včetně nutného potrubování řidiče do rytmu indické vypalovačky v autobuse, viz video "DJ autobusák". Ruch města, kdy člověk musí hlídat, aby nespadl do výmolu, nepřejel ho autobus, rikša nebo motorka, nás stále nepřestává fascinovat. Nákup oblečení vypadá přibližně takto. Vejdeme do kamenného obchodu připomínající silně vitenamskou komunitu, všichni jsou ovšem indického původu. Je zde 10 postávajících zaměstnanců, kteří na nás vejrají a nemají co na práci. Po chvilce vybírání zjistíme, že v Indii neřeší velikosti oblečení, tedy např. tričko oranžové mají pouze v jedné velikosti a pokud je člověku malé a chce větší, má smůlu, protože ho nemají, prostě se větší nevyrábí. Pokud chceme větší, tak to mají např. jen červené. Takto je to stejné i s kalhotami, mikinami apod. Tedy, nakupování je spíše o náhodě a má zcela jiný rozměr.

Maminka nás před odletem varovala, abychom se vyhnuli místům, kde se shromažďuje velké množství lidí. Tak jsme vyrazili na pravou a nefalšovanou technopárty. Nebyla tam skutečně ani noha, no a tak jsme si parádně zapařili a po cca hodině a půl jim asi došli baterky v iPodu. Ne, teď vážně, technika jim naprosto zkolabovala. I tak jsme byli překvapení, že to vydrželo hrát tak dlouho.
Dnes se přesouváme na sever Indie, kde jsme zatím ještě nikdy nebyli, těšte se tedy s námi na nová dobrodružství.

Markéta a David

Fotečky a videa:

https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8cFZ3YzRjX3RaTlE?usp=sharing

Meditace se Šrí Ramanou Maharišim

Po další etapě vás opět všechny srdečně zdravíme z Indie, tentokrát přímo od úpatí hory Arunachaly z ašrámu kde meditoval a žil Šri Ramana Mahariši.

Den před úplňkem a celou noc to tady v Tiruvannamalai vypadalo zhruba pro představu jakoby se třetina Pražáků rozhodla vyjet na výlet do Liberce a obejít celý Ještěd po směru hodinových ručiček a k tomu ještě naboso.

Místní vykonávají tuto pouť kolem hory Arunáčaly (giripradakšinu) každý úplněk, a to kvůli mnoha zázrakům, které se tu prý dějí. Cesta vede téměř po rovině, většinou mimo město a je dlouhá 14 km. Vyzkoušel jsem si to na vlastní bosonohy a po chvilce zjistil hned první zázrak, silnice a chodníky jsou po slunečném dni a teplotách lehce přes 30 stupňů rozpálené jako ďábel. Během několika hodin další zázrak, proud lidí se rozrostl do skutečné lidské řeky. Naivně jsem očekával, že kvůli uzavřené dopravě neuslyším všude znějící klaksony a zvuky motorů. V druhé polovině pouti jsem se přesvědčil o opaku. Pravý Ind projede v takovém davu nejen s kolem, ale i s motorkou a občas i s malou dodávkou. Zvuk klaksonu přitom nechává nepřetržitě zapnutý a dokonce zvládá za jízdy i psát smsky. Prostě jeden zázrak za druhým.

Před nedávnem jsme si s několika přáteli z Čech chtěli připomenout blahodárné účinky společného smíchu a tak jsme si udělali takovou malou slezinu. Přidala se k nám i jedna Japonka a tak se z toho stal multikulturní zážitek v podobě meditace smíchu, kdy jsme se váleli po zemi jako malí děti a nemohli zastavit příval radosti a smíchu. Japonka z toho byla tak mimo, že si pak přichechtávala ještě další dny. Další meditace už taková sranda nebyla.

Přesunuli jsme se totiž do Ramana ašrámu, v jehož okolí je několik jeskyň, kde desítky let meditoval známý Šri Ramana Mahariši. Vyzkoušel jsem si taky na pár dní bobříka mlčení, což bych podle Markéty měl praktikovat častěji. Nechápu co tím myslí. Zvláštní pozornost jsme tu věnovali jídlu, jehož servírování probíhá v hale pro přibližně 200 lidí. Sedí se v řadách na zemi a jídlo se tu podává z kýblů rovnou na připravený banánový list. Lžíce už by byl velký luxus, a tak se všichni ládují typicky po indicku, pravou rukou. Mlaskání, krkání a jiné zvuky jsou tu taky povoleny, kromě mobilních telefonů. Asi se jako
Evropani máme ještě co učit. Komu by text nestačil, posíláme zase pár foteček a videjí k přiblížení této indické absurdnosti a krásy.

Děkujeme všem za odezvy a příště se můžete těšit na historky ze spirituálního místa zvaného Auroville, kde žije pohromadě více než 50 národností z celého světa.

Fotečky a videa:

https://drive.google.com/open?id=0B4hDpmwBPAt8b1ZkamItT3dCZ1k

David a Markéta