Rishikesh – městečko jógy a čistého vzduchu

Téměř po dvou měsících od návratu z Indie jsme se dostali k dopsání našeho cestovatelského blogu.

Cestu vzhůru až k úpatím Himalájí, kde se město nachází, jsme opět měli pestrou. Z Dillí rikšou na vlakové nádraží bez časové rezervy (ještě že všechny indické vlaky mají minimálně půl hodinu zpoždění – možná proto tu také nikdo na vlak nedobíhá…) Pak 6 hodinová jízda cca 200 km vlakem, naštěstí jsme opět měli objednaný sleeper (lůžkový vlak), tedy lehnu a v ten okamžik jsem vyčerpáním tuhá, dokonce ani extrémně hlasité pokřikování procházejících prodavačů skrz vlak mě neruší. Při cestě na sever jsme si dali mezizastávku s přespáním v Haridwaru, což je typické neturistické místo. V hotelu vůbec nechápali co chceme – od teplé vody na čaj (myšleno pitné vody), extra deku na spaní (myšleno né 100 let totál jetou), a tak podobně. Navíc venku na ulici restaurace vlastně ani nejsou, jen stánky s přesmaženými nepoživatelnými indickými delikatesami, a pokud snad na nějakou restauraci narazíte, tak nerozumí anglicky, tudíž ani neví, co je „spicy“ a „non-spicy“, což je pro nás téměř záležitost života a smrti. Nejhorší je, když číšník anglicky neumí a odkývá vše, co mu říkáme a pak se divíme, že jídlo nám pálivostí doslova hoří v ústech. Né trochu přeháním, ale opravdu jen trochu, neboť plain rice si můžete dát vždy, ale komu se chce dobrovolně večeřet suchou rýži jen tak bez ničeho, pokud zrovna nemá zažívací problémy?

Druhý den ráno se vydáváme malým indickým busem do turistického ráje, kde se v dálce již tyčí majestátné Himaláje. Zatím to tedy vypadá spíše jen na takové Krkonoše, neboť jsme tam, kde kopce teprve začínají, tudíž nejvyšší vrcholy v této oblasti jsou cca 1600 m.n.m. Posvátná řeka Ganga tu teče ještě jako mladá čistá řeka, kde i Zápaďan může svlažit tělo. Nachází se zde nepřeberné možnosti zacvičit si jógu různých směrů, navštívit ashrámy a satsangy osvícených mistrů, pak jsou tu výtečné nejen indické restaurace, které nabízí i mezinárodní jídla typu sizzler (původně z Japonska, podává se prskající na horkém talíři) nebo skvělé nepálivé tibetské jídlo (přeci jen Tibet je odtud už jen 1200 km) a samozřejmě ohromné množství lákadel pro turisty v pouličních stáncích plných zboží jako oblečení, ajurvédská kosmetika nebo bio potraviny.

Během našich procházek horským městečkem jsme jednou u stánku kupovali koření, kde nám prodavač doporučil speciální koření asafoetida. Pak doma na pokoji jsme si říkali, odkud se line tak divný vtíravý smrad a záhy jsme zjistili, že je to právě toto aromatické koření. David vygooglil, že česky se koření jmenuje „ločidlo čertovo lejno“ a název opravdu odpovídá skutečnosti. Nicméně jsme současně zjistili také jeho prospěšné účinky na organismus, hlavně na podporu trávení proti nadýmání a koření údajně i povzbuzuje činnost mozku.

V Rishikeshi jsme měli štěstí na skvělé ubytování v domku u indické rodinky. Z terásky jsme mohli pozorovat okolí s přilehlými horami, slunit se na střeše domu, neboť teplota vzduchu v této oblasti se v březnu pohybuje jen kolem 20, max. 25 stupňů. V pondělí 13. března se konal indický národní svátek HOLI, což je ve své podstatě bujará oslava jara a barev, kdy na sebe lidé v ulicích vzájemně vrhají barevné prášky a cákají po sobě zbarvenou vodou bez ohledu na svou sociální příslušnost. Poselství tohoto svátku je také vítězství dobra nad zlem, den kdy se lidé na sebe smějí a odpouštějí si. Rodinka nás pozvala na střechu domu, kam jsme vyrazili vybaveni jedním pytlíkem barevného prášku a chvíli pozorovali „bitku“. Ledovou vodu jsme na sebe lít nenechali, ale prášek na obličej jsme dávali a taky dostávali. Poté, co jsme se trochu otrkali (přeci jen jsme nevěděli, co nás čeká), jsme se statečně vydali do ulic. Energií nadupaní Indové to pojali ve velkém, stříleli barevnou vodu z vodních pistolí projíždějíc na motorkách, občas bylo těžké uniknout zásahu. Skončili jsme vydatně „zmaštěni“ k nepoznání, ale o další intenzivní zážitek bohatší.

Jeden den jsme se rozhodli, že se vydáme sami na trek do hor, neboť průvodcovské služby tu nebyly úplně podle našich představ. Ráno jsme tedy vyrazili vzhůru na Kunjapuri tempel. Cesta se postupně rozdělovala ve více cestiček až jsme šli indické „hatě“, a to tak, že jsme doslova šplhali po kluzkém svahu plného nástrah jako větví, písku a suchého listí. Oba jsme navíc měli nevhodnou obuv, já sandále a David bosoboty. Pak skončil les, prostor se otevřel a objevil se nám úchvatný výhled do údolí. Na loučce jsme se chvíli zastavili, dali si piknikový oběd z vlastních zásob a pozorovali kopce kolem. Nahoru ke chrámu to byl ještě kus cesty, změnila se i vegetace z palem na vysokohorské jehličnany. Výhled z plošinky u templu jsme měli jen částečný na nejbližší kopce, zasněžené osmitisícovky bohužel kvůli oblačnosti nebyli vidět. I tak to byl skvělý výlet, děkujeme.

Končíme naši letošní cestu do Indie, do země prastarých duchovních odkazů, pestrých barev, chutí a vůní. Cesta do Indie je možností vystoupit z naší komfortní zóny, je součástí naší životní cesty s praxí sebezkoumání, absolutního stavu okamžiku tady a teď a vede nás k naší pravé podstatě. S vděčností děkujeme, že jsme indickou cestu mohli uskutečnit.

Fotky a videa tady
https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8Y2hzazFmNzN5bVk?usp=sharing

Bháng lassí ve Varánasí

Přeletěli jsme z jihu na sever Indie, kde jsou teploty už o něco nižší, ale pořád to připomíná letní sezónu jakou ji známe z ČR. Ubytovali jsme se na jednu noc v Dillí, kam brzy ráno přiletěla Markéty maminka Maruška, jež se k nám připojila na týdenní putování.

Měli jsme s sebou dost suvenýrů a méně potřebných věcí, které jsme se rozhodli nenápadně uschovat v uzavřeném prostoru pod postelí na pokoji 205, kam jsme se za týden měli vrátit. Pokoj jsme si zarezervovali a vydali se vstříc dalším zážitkům. První den jsme se přesunuli autobusem do Agry k turisty vyhledávanému Taj Mahalu. Cesta samotná byla dost náročná jak už to v Indii bývá, ale za odměnu na nás čekalo příjemné ubytování u jedné rodinky v domácnosti, kde jsme pro sebe měli prostorný pokoj a ze střechy výhled na Taj Mahal. Další den jsme trochu odpočívali a nakupovali suvenýry a jak už to tak bývá, čirou náhodou jsme objevili velmi barevně pestrý podnik s názvem "Bob Marley café". Ceny přijatelné a majitel nás překvapil svojí slovní zásobou českých slov. Objednali jsme si večeři a k tomu na ochutnávku jedno bháng lassí, které sice na jídelním lístku nebylo, ale pan domácí nám ho moc doporučoval. Možná jsme vypadali až moc vážně, nicméně nějakou chvilku po večeři jsme měli co dělat abychom se smíchy nepotrhali. Znáte ten pocit, kdy vám sebemenší maličkost přijde jako fór století nebo že si nepamatujete ani kde je záchod, kde jste ještě před hodinou čůrali? Pokud ne, tak si taky občas dejte nějakou tu "srandu z pytlíku". Další den ráno jsme si přivstali na prohlídku toho unikátu, za kterým se sjíždějí lidé z celého světa. Taj Mahal vypadá opravdu pohádkově, ze všech stran stejný a trochu připomíná spíš nějaký krásný obraz. Možná ještě působilo to lassí, jen už to nebyla taková sranda. Fronta na půl hodiny, prohlídka jako na letišti a všude davy lidí. Dovnitř nedovolí vzít téměř nic kromě foťáku a přenosné atomové bomby, a tak jsme to museli celé zvládnout bez snídaně.

Noční vláček z Agry do Varánasí

K večeru už nasedáme do nočního vláčku směr Varánasí. Máme hezké palandy a milé spolucestující. Neumějí ani slovo anglicky, tak se s nimi bavíme česky a je to velká sranda.

Město na nás dýchlo svou pohřební atmosférou hned po příjezdu. Zkoušíme brzkou ranní a večerní plavbu na pramici po řece Ganze a prozkoumáváme uličky a zákoutí nejstaršího města v Indii. Zakoušíme i bezprostřední blízkost hranic, na kterých jsou denně upalovány desítky nebožtíků. Fascinující pohled na hořící těla a koupající se Indy v řece, ve které plavou zbytky ostatků a občas i něco více, nás ohromují. Cítíme magičnost a paralelu s tzv. "druhým břehem" všemi smysly.

Nebožtík na ghátu u hranice a jeho rodina

Vracíme se letadlem do Dillí, kde se od nás Maruška odpojuje a letí zpátky do Čech. My jsme se těšili na své schované zavazadlo z pokoje 205, ale jak už to tak v Indii bývá, nic není jak si člověk naplánuje a tak dostáváme jiný pokoj. Klepáme na dveře našeho původního pokoje a po delší odmlce nám otevírá rozespalý Evropan s dredy až ke kolenům. Trochu vyděšení mu vysvětlujeme celou situaci a on nám sděluje, že na té posteli momentálně spí jeho přítelkyně, kterou rozhodně nechce budit. Nařizujeme si budík na brzkou ranní hodinu, kdy opouštějí pokoj kvůli odletu a tašku i se všemi věcmi nacházíme v pořádku.

Tolik vše z našeho výletu do Dillí, Agry a Varánasí.

Zdravíme všechny blízké i vzdálené dušičky z města jógy Rišikéše, hned na úpatí Himalájí a těšíme už za týden na shledanou v Česku.

David a Markétka

Fotky i videjka zde:

https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8UTE1SjFhbXFVVlE?usp=sharing

Auroville - experiment nové doby

Po delší odmlce posíláme pár řádků ze spirituálního města Auroville.

Na začátek si dovolíme trochou historie a faktů o tomto experimentu, který vznikl v roce 1968. V centru města se nachází tzv. Matrimandir, což je obrovská koule s meditační místností uvnitř. Na první pohled to zvenku vypadá něco jako radar.

Matrimandir

Jeho návštěva je jedinečným zážitkem. Uvnitř je ohromný prostor, který na nás působil jako z filmů o UFO. V meditační místnosti je uprostřed umístěna velká křišťálová koule, kde příjemná atmosféra pomáhá rychle utišit myšlenky a obrátit se do sebe.

Auroville je vlastně jedna velká komunita, kde žije v souladu 2500 lidí více než 50ti národností. Lidé se sem přestěhovali, aby mohli rozvíjet myšlenku duchovního rozvoje, a nemysleli jen na své konzumní potřeby. Polopoušť, která zde bývala, obyvatelé v průběhu let přeměnili na pulzující prales s nyní již vzrostlými stromy. Lidé, kteří tu bydlí, mají zájem o to, aby nejen Auroville, ale i celý svět byl lepším místem pro život.

První týden pobytu v Auroville jsme strávili v Sharnga Guest House, kde se nachází obrovské pralesní stromy v symbióze s luxusním ubytováním nízkých hliněných domků. Davida zastihla nemoc projevující velmi silnou potřebou. Potřebou doslova splynout se záchodovou mísou. A tak jsme začali podávat lék, který funguje naprosto všude - Coca colu. Druhý týden jsme se přesunuli do jiného ubytování, kde je v areálu mimo jiné i škola pro děti s novými metodami výuky umístěná v ekologicky postavených netradičních domcích, které jsou částečně pod zemí.

Jeden den jsme si k večeru udělali výlet do blízkého městečka Pondicherry, které v 17. století bývalo francouzskou kolonií. Ve městě je stále k vidění koloniální architektura a je tam i po tak dlouhé době cítit vliv Francouzů. Část cesty do města jsme absolvovali autobusem plným Indů čumilů včetně nutného potrubování řidiče do rytmu indické vypalovačky v autobuse, viz video "DJ autobusák". Ruch města, kdy člověk musí hlídat, aby nespadl do výmolu, nepřejel ho autobus, rikša nebo motorka, nás stále nepřestává fascinovat. Nákup oblečení vypadá přibližně takto. Vejdeme do kamenného obchodu připomínající silně vitenamskou komunitu, všichni jsou ovšem indického původu. Je zde 10 postávajících zaměstnanců, kteří na nás vejrají a nemají co na práci. Po chvilce vybírání zjistíme, že v Indii neřeší velikosti oblečení, tedy např. tričko oranžové mají pouze v jedné velikosti a pokud je člověku malé a chce větší, má smůlu, protože ho nemají, prostě se větší nevyrábí. Pokud chceme větší, tak to mají např. jen červené. Takto je to stejné i s kalhotami, mikinami apod. Tedy, nakupování je spíše o náhodě a má zcela jiný rozměr.

Maminka nás před odletem varovala, abychom se vyhnuli místům, kde se shromažďuje velké množství lidí. Tak jsme vyrazili na pravou a nefalšovanou technopárty. Nebyla tam skutečně ani noha, no a tak jsme si parádně zapařili a po cca hodině a půl jim asi došli baterky v iPodu. Ne, teď vážně, technika jim naprosto zkolabovala. I tak jsme byli překvapení, že to vydrželo hrát tak dlouho.
Dnes se přesouváme na sever Indie, kde jsme zatím ještě nikdy nebyli, těšte se tedy s námi na nová dobrodružství.

Markéta a David

Fotečky a videa:

https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8cFZ3YzRjX3RaTlE?usp=sharing

Meditace se Šrí Ramanou Maharišim

Po další etapě vás opět všechny srdečně zdravíme z Indie, tentokrát přímo od úpatí hory Arunachaly z ašrámu kde meditoval a žil Šri Ramana Mahariši.

Den před úplňkem a celou noc to tady v Tiruvannamalai vypadalo zhruba pro představu jakoby se třetina Pražáků rozhodla vyjet na výlet do Liberce a obejít celý Ještěd po směru hodinových ručiček a k tomu ještě naboso.

Místní vykonávají tuto pouť kolem hory Arunáčaly (giripradakšinu) každý úplněk, a to kvůli mnoha zázrakům, které se tu prý dějí. Cesta vede téměř po rovině, většinou mimo město a je dlouhá 14 km. Vyzkoušel jsem si to na vlastní bosonohy a po chvilce zjistil hned první zázrak, silnice a chodníky jsou po slunečném dni a teplotách lehce přes 30 stupňů rozpálené jako ďábel. Během několika hodin další zázrak, proud lidí se rozrostl do skutečné lidské řeky. Naivně jsem očekával, že kvůli uzavřené dopravě neuslyším všude znějící klaksony a zvuky motorů. V druhé polovině pouti jsem se přesvědčil o opaku. Pravý Ind projede v takovém davu nejen s kolem, ale i s motorkou a občas i s malou dodávkou. Zvuk klaksonu přitom nechává nepřetržitě zapnutý a dokonce zvládá za jízdy i psát smsky. Prostě jeden zázrak za druhým.

Před nedávnem jsme si s několika přáteli z Čech chtěli připomenout blahodárné účinky společného smíchu a tak jsme si udělali takovou malou slezinu. Přidala se k nám i jedna Japonka a tak se z toho stal multikulturní zážitek v podobě meditace smíchu, kdy jsme se váleli po zemi jako malí děti a nemohli zastavit příval radosti a smíchu. Japonka z toho byla tak mimo, že si pak přichechtávala ještě další dny. Další meditace už taková sranda nebyla.

Přesunuli jsme se totiž do Ramana ašrámu, v jehož okolí je několik jeskyň, kde desítky let meditoval známý Šri Ramana Mahariši. Vyzkoušel jsem si taky na pár dní bobříka mlčení, což bych podle Markéty měl praktikovat častěji. Nechápu co tím myslí. Zvláštní pozornost jsme tu věnovali jídlu, jehož servírování probíhá v hale pro přibližně 200 lidí. Sedí se v řadách na zemi a jídlo se tu podává z kýblů rovnou na připravený banánový list. Lžíce už by byl velký luxus, a tak se všichni ládují typicky po indicku, pravou rukou. Mlaskání, krkání a jiné zvuky jsou tu taky povoleny, kromě mobilních telefonů. Asi se jako
Evropani máme ještě co učit. Komu by text nestačil, posíláme zase pár foteček a videjí k přiblížení této indické absurdnosti a krásy.

Děkujeme všem za odezvy a příště se můžete těšit na historky ze spirituálního místa zvaného Auroville, kde žije pohromadě více než 50 národností z celého světa.

Fotečky a videa:

https://drive.google.com/open?id=0B4hDpmwBPAt8b1ZkamItT3dCZ1k

David a Markéta

Ráj jménem Singing Heart Ashram

Ahoj!
Posíláme další zprávy z našeho dobrodružného putování napříč Indií.

Městečko Mahabalipuram (Mamallapuram) jsme si nakonec zažili více než jsme původně plánovali, neboť Markétu skolilo silné nachlazení a museli jsme si pobyt o dva dny prodloužit. David mezitím prozkoumal silné vlny v moři a památky jako chrámy a jeskyně, které se tu nachází už od 8.století.

TIP PRO STARŠÍ GENERACE:
Mamallapuram si oblíbili také cizinci ze Západu, dokonce i důchodci, kteří sem jezdí i na 4 měsíce, neboť ušetří v zimě za vytápění doma a pobyt v Indii je vyjde hodně levno. Překvapili nás i rodiny s malými dětmi, kteří s oblibou navštěvují příjemný podnik jednoho Francouze, kde podávají výborné neindické jídlo jako špagety nebo domácí hranolky.

Díky tropickému počasí, kdy přes den je tu kolem 30 a v noci teplota klesne na krásných 25 stupňů, už je Markéta zase fit a tak vyrážíme na dobrodružnou cestu do vnitrozemí, města zvaného Tiruvannamalai k posvátné hoře Arunachala (posvátný je tu snad každý kámen, takže to prosím neberte tak vážně). Přesun typickými oprýskanými indickými autobusy, se kterými řidiči jedou po hrbolatých silnicích jak šílení, jsme měli tentokrát ještě o poznání pestřejší. Už nás ani nepřekvapuje to, že do autobusu občas musíme i naskakovat skoro za jízdy se všemi našimi zavazadly a přestupní stanice do dálkového autobusu je na mýtné bráně. Co jsme ale nečekali je, že začne náhle vydatně pršet. Začal slejvák tak vydatný, že v tu ránu bylo všude bláto a louže, skoro až záplava. Prostě opravdový monzunový příval. Naštěstí jsme se v tom největším slejváku stihli schovat do Rikši (místní minitaxík), jehož nabručený řidič se s námi začal hádat o ceně za odvoz a tak jsme si poslední kilometr užili po svých s plnou polní a v takové průtrži mračen, že jsme si už po minutě připadali jako vodník Brekeke.

Promočeni jsme dorazili do Singing Heart Ashramu, který nás uvítal svou úžasnou pohostinností a známými tvářemi z loňska. Setkáváme se s přáteli z česka a je tu příjemná atmosféra, skvělé domácí jídlo a pohoda s Indickou rodinkou z nedaleké vesnice. Po dlouhé a velmi mokré cestě odpočíváme, krmíme pasoucí se kravičky šlupkami od banánů, sledujeme proudy valící se vody, které vždy nečekaně přijdou a užíváme si, že můžeme dýchat teplý vzduch osvěžený deštěm.

Markéta a David
31.1.2017

Fotky a videa

https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8Rjc1dVcyVEtqWGc?usp=sharing

Peklo zvané Mumbai

Zdravím všechny příznivce cestování z jižní Indie, z posvátného městečka Mahabalipuram.

Mám pro vás výbornou zprávu: Indie je stále nejšpinavějším a nejsmradlavějším místem na světě, a proto sem nemusíte jezdit a ani nic čuchat, rozhodli jsme se to s Markétou prozkoumat za vás na vlastní čuch.

Je tomu již týden co jsme strávili 22 hodin cestováním, abychom se dostali do nejlidnatějšího města Indie a kolébky Jógy smíchu Mumbaie. Ubytovali jsme se v oblasti Thane přibližně 30 km od historického centra města. Již několik let při cestování rád používám server Couchsurfing.com, díky kterému se můžeme ubytovat přímo u někoho doma a společně si tak ukázat kulturní zvyky, sdílet společné zážitky, jídlo a samozřejmně i gauč. Poštěstilo se nám a naši žádost přijala skromná rodinka žijící v malém bytě. Mahesh se ženou nás hostili 4 dny a během té doby nám stihli přirůst k srdci. Mají skvělého čtyřletého chlapce, který když se probudí, lítá po bytě jak zběsilý a ukazuje nám všechny autíčka co má. Všichni jsou masožravci a tak jsme jim mohli k večeři usmažit řízky s bramborovou kaší a okurkovým salátem. I bez špetky chilli se oblizovali až za ušima a chtěli po nás recept. Během pobytu jsme stihli navštívit přítele Anila z loňska a vyzkoušet dva Kluby smíchu. V obou jsme jako Evropani byli středem pozornosti a s radostí přijati.

Jako největší zážitek však považuji i nadále cestování vlakem.
Koupili jsme si lístek za v přepočtu necelé dvě koruny a vydali se v té největší špičce na nádraží. Takovou blbost už nikdy neuděláme. Vlaky jsou dlouhé i několik desítek vagónů a jezdí každé 3 minuty. Řeknete si snad, to je pohoda, ale v této přelidněné zemi tomu tak není. Běhěm krátkého nekolikasekundového zastavení vlaku se zběsilí Indové
cpou zároveň ven i dovnitř a to doslova jako zvířata. Drápou, tlačí se a řvou, jen aby se dostali do vlaku a nebo ven. Byli jsme v centru dění a zjistili jak drsná je realita. Podařilo se nám nastoupit až do třetího vlaku, a to s mírně odřenými lokty a pošlapanýma nohama. O několik zastávek dál nám výstup připomínal mlýnek na maso během kterého z nás vymačkali poslední zbytky nadějí. Markéta byla navíc jediná žena cestující ve vagónu pro muže a ani její křik při výstupu z vlaku, kdy jí Indové málem vykloubili ruku, neznamenal, aby jí jako ženě dali přednost. Po opuštění nádraží jsme si spočítali všechny končetiny a s vděčností za doslova prázdné vlaky v Evropě se vydali do Vipassana pagody.

Vipassana Pagoda

Tato stavba se již zdálky pyšní svou velikostí a zlatavě třpytivou barvou.
Dovnitř nás samo sebou pustit nechtěli, leda že bychom dokázali jak je nám meditace Vipasana blízká. Markéta však byla hodně přesvědčivá, a tak se nám po dlouhé rozpravě podařilo usednout uvnitř na podsedáky a vyzkoušet si krátkou meditaci. Divím se, že nechtěli znát příjmení bratra mojí prababičky a jeho velikost trenek, včetně 6ti stránkového formuláře (samozřejmě o těch trenkách). O tom ale až příště.

V neděli jsme z Mumbaie přeletěli kus země a dostali se dál na východ Chennaie (Mádrasu), odkud jsme se místním autobusem dostali až do malého přímořského mětstečka Mahabalipuram. Toto město se pyšní jednou z nejfotografovanější památkou v Indii, chrámem Shore a taky tím, že je zapsáno v UNESCO. Konečně máme chvilku k odpočinku, který po tom všem zmatku z cestování už hodně potřebujeme.


David & Markéta

Další obrázky a videa jsou k vidění tady:

https://drive.google.com/open?id=0B4hDpmwBPAt8cUtvWEMwNnlZZzg