Téměř po dvou měsících od návratu z Indie jsme se dostali k
dopsání našeho cestovatelského blogu.
Cestu vzhůru až k úpatím Himalájí, kde se město nachází,
jsme opět měli pestrou. Z Dillí rikšou na vlakové nádraží bez časové rezervy
(ještě že všechny indické vlaky mají minimálně půl hodinu zpoždění – možná
proto tu také nikdo na vlak nedobíhá…) Pak 6 hodinová jízda cca 200 km vlakem,
naštěstí jsme opět měli objednaný sleeper (lůžkový vlak), tedy lehnu a v ten
okamžik jsem vyčerpáním tuhá, dokonce ani extrémně hlasité pokřikování
procházejících prodavačů skrz vlak mě neruší. Při cestě na sever jsme si dali
mezizastávku s přespáním v Haridwaru, což je typické neturistické místo. V
hotelu vůbec nechápali co chceme – od teplé vody na čaj (myšleno pitné vody),
extra deku na spaní (myšleno né 100 let totál jetou), a tak podobně. Navíc
venku na ulici restaurace vlastně ani nejsou, jen stánky s přesmaženými
nepoživatelnými indickými delikatesami, a pokud snad na nějakou restauraci
narazíte, tak nerozumí anglicky, tudíž ani neví, co je „spicy“ a „non-spicy“,
což je pro nás téměř záležitost života a smrti. Nejhorší je, když číšník
anglicky neumí a odkývá vše, co mu říkáme a pak se divíme, že jídlo nám
pálivostí doslova hoří v ústech. Né trochu přeháním, ale opravdu jen trochu,
neboť plain rice si můžete dát vždy, ale komu se chce dobrovolně večeřet suchou
rýži jen tak bez ničeho, pokud zrovna nemá zažívací problémy?
Druhý den ráno se vydáváme malým indickým busem do
turistického ráje, kde se v dálce již tyčí majestátné Himaláje. Zatím to tedy
vypadá spíše jen na takové Krkonoše, neboť jsme tam, kde kopce teprve začínají,
tudíž nejvyšší vrcholy v této oblasti jsou cca 1600 m.n.m. Posvátná řeka Ganga
tu teče ještě jako mladá čistá řeka, kde i Zápaďan může svlažit tělo. Nachází
se zde nepřeberné možnosti zacvičit si jógu různých směrů, navštívit ashrámy a
satsangy osvícených mistrů, pak jsou tu výtečné nejen indické restaurace, které
nabízí i mezinárodní jídla typu sizzler (původně z Japonska, podává se
prskající na horkém talíři) nebo skvělé nepálivé tibetské jídlo (přeci jen
Tibet je odtud už jen 1200 km) a samozřejmě ohromné množství lákadel pro
turisty v pouličních stáncích plných zboží jako oblečení, ajurvédská kosmetika
nebo bio potraviny.
Během našich procházek horským městečkem jsme jednou u
stánku kupovali koření, kde nám prodavač doporučil speciální koření asafoetida.
Pak doma na pokoji jsme si říkali, odkud se line tak divný vtíravý smrad a záhy
jsme zjistili, že je to právě toto aromatické koření. David vygooglil, že česky
se koření jmenuje „ločidlo čertovo lejno“ a název opravdu odpovídá skutečnosti.
Nicméně jsme současně zjistili také jeho prospěšné účinky na organismus, hlavně
na podporu trávení proti nadýmání a koření údajně i povzbuzuje činnost mozku.
V Rishikeshi jsme měli štěstí na skvělé ubytování v domku u
indické rodinky. Z terásky jsme mohli pozorovat okolí s přilehlými horami,
slunit se na střeše domu, neboť teplota vzduchu v této oblasti se v březnu
pohybuje jen kolem 20, max. 25 stupňů. V pondělí 13. března se konal indický
národní svátek HOLI, což je ve své podstatě bujará oslava jara a barev, kdy na
sebe lidé v ulicích vzájemně vrhají barevné prášky a cákají po sobě zbarvenou
vodou bez ohledu na svou sociální příslušnost. Poselství tohoto svátku je také
vítězství dobra nad zlem, den kdy se lidé na sebe smějí a odpouštějí si.
Rodinka nás pozvala na střechu domu, kam jsme vyrazili vybaveni jedním pytlíkem
barevného prášku a chvíli pozorovali „bitku“. Ledovou vodu jsme na sebe lít
nenechali, ale prášek na obličej jsme dávali a taky dostávali. Poté, co jsme se
trochu otrkali (přeci jen jsme nevěděli, co nás čeká), jsme se statečně vydali
do ulic. Energií nadupaní Indové to pojali ve velkém, stříleli barevnou vodu z
vodních pistolí projíždějíc na motorkách, občas bylo těžké uniknout zásahu.
Skončili jsme vydatně „zmaštěni“ k nepoznání, ale o další intenzivní zážitek
bohatší.
Jeden den jsme se rozhodli, že se vydáme sami na trek do
hor, neboť průvodcovské služby tu nebyly úplně podle našich představ. Ráno jsme
tedy vyrazili vzhůru na Kunjapuri tempel. Cesta se postupně rozdělovala ve více
cestiček až jsme šli indické „hatě“, a to tak, že jsme doslova šplhali po
kluzkém svahu plného nástrah jako větví, písku a suchého listí. Oba jsme navíc
měli nevhodnou obuv, já sandále a David bosoboty. Pak skončil les, prostor se
otevřel a objevil se nám úchvatný výhled do údolí. Na loučce jsme se chvíli
zastavili, dali si piknikový oběd z vlastních zásob a pozorovali kopce kolem.
Nahoru ke chrámu to byl ještě kus cesty, změnila se i vegetace z palem na
vysokohorské jehličnany. Výhled z plošinky u templu jsme měli jen částečný na
nejbližší kopce, zasněžené osmitisícovky bohužel kvůli oblačnosti nebyli vidět.
I tak to byl skvělý výlet, děkujeme.
Končíme naši letošní cestu do Indie, do země prastarých
duchovních odkazů, pestrých barev, chutí a vůní. Cesta do Indie je možností
vystoupit z naší komfortní zóny, je součástí naší životní cesty s praxí
sebezkoumání, absolutního stavu okamžiku tady a teď a vede nás k naší pravé
podstatě. S vděčností děkujeme, že jsme indickou cestu mohli uskutečnit.Fotky a videa tady
https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8Y2hzazFmNzN5bVk?usp=sharing
